Jak jsem k Volvu přišla...

Začalo to stavebnicí Merkur, autíčkama na dálkové ovládání a jasno jsem měla, když tatík chystal červený VAZ 21011 Lada 1300 na celolak a já mu asistovala při rozebírání i opětovném poskládání. Už jako špunt jsem seděla na klíně, točila volantem a netrpělivě čekala, až dosáhnu na pedály. Cca od 10 let ještě s polštářem pod zadkem už jsem brázdila polňačky v okolí a nechápala, proč nemůžu na normální silnici.

Autoškola byla formalita, v den 18. narozenin jsem vyzvedla tu vymodlenou kartičku na magistrátu a s hlavou plnou plánů a představ čekala na první příležitost projet se jako velká holka.

Problémem zůstávalo, čím teda budu jezdit, protože podnájem a studium pravidelně sežraly veškeré finance mého ubohého brigádničení... Ochotně jsem tak abstinovala na všech zábavách a diskotékách jen pro tu možnost sednout za volant čehokoli jako náhradní řidič. Ani nevzpomenu, kdo všechno mě pustil za volant či půjčil káru na víkend. Byly to desítky, možná stovky kamarádů, kamarádek, známých, rodičů těch kamarádů… no jo, i tatík (ač nechtíc a po několikadenním přemlouvání) párkrát žigula pustil… 😃

První (skoro) svoje auto jsem koupila se ségrou napůl, protože s financema na tom byla tak nějak podobně a nejspíš mě už nechtěla prostě poslouchat 😊 Byla to Felicia 1,3 MPi s LPG, 50 kw r.v.99 ve světle modré metalíze bez výbavy, s vypálenými potisky minimálně dvou firem ze všech stran a ještě po raně na předek. Ale konečně jsem měla káru!! Byla jsem ochotná živit se suchými rohlíky, jen abych našetřila na liťáky, sportovní svíčky, koncovku výfuku a podobné blbosti!! 😃 Teď si připadám jako sebevrah, ale objela jsem s ní kde co, pole, louky, lesy, Maďarsko i Slovensko. Brodily jsme se potokem, projely lán zralého obilí i prorážely sněhové závěje… Nemálo lidí se na ní naučilo jezdit dveřmi napřed a zhoblovali jsme nejednu sadu pneu… Nikdy mě nikde nenechala trčet a při prodeji po víc jak 8 letech jsem ještě zamáčkla slzu.

Druhé (už opravdu) svoje auto jsem koupila tak nějak náhodou. Půjčila jsem si ho jednou jako náhradní vůz, když byla Felicia na servise a už jsem ho nevrátila. Byla to černá Honda CR-V 2.0i (4x4), 108 kw, r.v. 99 opět v LPG (ono při spotřebě 12-15 l/100km bych to jinak neuživila). A to byla prostě bomba… pole, chodníky, louky, potoky, zasněžené svahy, rozbitá D1… nic mě nezastavilo!!! K tomu jsem často fungovala jako odtahovka či stěhovák… Také jsem se jí pověnovala – svíčky, domazávání a nová nádrž LPG, brzdy, tlumiče, renovace liťáků a průběžně prakticky vyměněný podvozek, protože to prostě vždycky někde klepalo 😃 No a taky první karambol, kdy mi motorkář nedal přednost a lehce se mi překulil přes kapotu. Zachránily mě ocelové rámy a odnesl to jen tlumič, ulouplý disk a shrnutý blatník. Od té doby se na žebříčku vlastností aut posunula na první příčku bezpečnost. Teď už sice není moje, ale pořád se potkáváme na parkovišti u domu a majitelka hrdě hlásí nalítané km.

Jelikož jsem změnila zaměstnání i náplň volného času a Hondě nedělalo moc dobře každodenní lítání po dálnici (pouze pětikvalt), začala jsem na jaře roku 2017 uvažovat o něčem na výměnu. Od fáze přebírání místních bazarů, přes úvahy o dovozu ze zahraničí, až po chvilky neskutečného zoufalství, že je všechno bořené, stočené a před smrtí, po stovkách či tisících hodinách strávených u internetu pročítáním všemožných fór, článků, testů a recenzí, mi čím dál častěji ve všech možných parametrech zůstávalo ve výběru Volvo. To už byl nějaký listopad a zima s utahaným Honďáckým motorem začala pěkně mávat – nejisté starty, volnoběh za studena nejdřív kolísal, pak už nedržel, tak jsem musela jednat. Zajela jsem do několika bazarů projet pár Volvíků různých tvarů a velikostí a V60 se mi tak zaryla pod kůži, že od té doby jsem už neuvažovala o ničem jiném. Nedala jsem ani na názory ostatních, že Volvo je drahá hračka a že si mám koupit 1.9 oktávku, ale po důkladné finanční rozvaze jsem si šla za svým snem… Abych to ale neměla jednoduché, recenze doporučovaly švédský pětiválec, mně se zase líbila nová digitální palubovka a vzhledem k nájezdu asi 30 tis. km ročně většinou po dálnici v delších úsecích vycházela úsporněji mě dosud neznámá nafta. Digitální palubovka mi dovolila sklouznout někam k roku 2014, pětiválec mě zase nepustil nikam dál, čímž se moje pole výběru poměrně hodně zúžilo. Doteď považuju za znamení, že při tom všem googlení mi úplnou náhodou druhou středu v lednu 2018 vyskočily stránky fóra Volvoklubu ČR, s informací o čtvrtečním Brněnském srazu fandů značky Volvo. Někde vespod byl kontakt na Chase, coby pořadatele. Nesměle jsem sesmolila SMS zprávu a modlila se, aby mi došlo pozvání na sraz – a povedlo se… Tím dnem to všechno prostě začalo…

11.1.2018 večer – sraz Volvoklubu, tehdy v Brněnských Pisárkách – kluci úplně super, odpověděli na všechny dotazy, prošli semnou nabízené Volvíky a korunu tomu dal Chase, když mi ukázal černou V60 ve světlém interiéru, pětiválec, D3, digitální palubovka, Polestar, dovezená ze Švédska přímo z továrny, zařazená v Selekt záruce, bufík, vyhřívané sedáky i volant a další výbava v seznamu, jaký jsem v životě neviděla…

12.1.2018 ráno – hned na otvíračku jsem volala do na pobočku dealera v Praze, že chci rezervovat auto, jedu pro něj. Ne všechno jde hladce, tudíž rezervace nebyla možná, protože právě nakládali „moji“ V60 na kamion, prý pojede na pobočku do Brna. Myslela jsem si, není problém, zavolám na pobočku do Brna o rezervaci – tak to jaxi taky nešlo, nemůžou prý dát rezervaci na auto, které nemají... No moje nervy… Víkend za dveřmi, auto někde po cestě na naší úžasné D1… co když mi ho někdo vyfoukne!!!

13.-14.1.2018 – neskutečně dlouhý víkend

15.1.2018 – odpoledne jsem dostala zprávu, že auto dorazilo do Brna, že se můžu přijet mrknout – v práci domlouvám na úterý dovolenou 😊

16.1.2018 – v Brně sněhová kalamita, Honda ale zabrala na všechny 4 a do Cardionu mě dovezla 15 min před smluveným časem. Před hlavními dveřmi v té chumelenici stála (to už jsem věřila, že MOJE) V60. No láska na první pohled… Po lehkém vyjednávání a dokonce bez testovací jízdy (v tom počasí na letních sem prostě měla strach ze sebe i z ostatních maniaků co se vydaly ten den na Brněnské cesty) jsme si plácli a já už byla v sedmém nebi.

17.1.2018 – zaplacena faktura, sháním zimní kola!!!

18.1.2018 – pod taktovkou Auto Cardion udělaná STK a přihlášení na české SPZ, přes kluky z Volvoklubu objednávám kola na dobírku rovnou do práce.

19.1.2018 – v práci sedím dokud mi nedovezou kola někde z druhého konce republiky, přeložím je do Hondy a frčím pro V60, konečně!! Kola vyložím v servise, doladíme papíry a během chvilky už sedám do „nového“ vozu na zimních kolech a šťastná jak malá holka mířím domů. No ne, Hondu jsem tam nenechala, pěkně šalinou jsem se pro ni vrátila 😊 Vždyť já ji mám pořád ráda, jen už si zaslouží jemnější zacházení, vždyť je to taky babička. Makat teď budou mladší stroje 😊