Profil člena - The Orinoco Blue

Moje jméno je Teresia, The Orinoco Blue je moje auto, aby bylo jasno :D 

Začneme třeba tím, že auta jsem měla ráda vždycky, ale byly to Škodovky, protože ty jsme měli doma... a taky tím, že jsem byla většínu života prostě Pražák a nepotřebovala jsem ani řidičák, natož auto. Jenže pak přišlo zaměstnání, které to vyžadovalo a já jsem si asi ve 24 letech udělala řidičák. Auto jsem ale pořád nepotřebovala, protože jsme měli doma tzv. rodinné poklady - bráškova Meganka, kterou měl jako svoje první auto a o pár let později vypadalo s kolektivním přispěním jako po demoličním derby, a mámin áčkový mercedes "Cedníček", kterého nadevše milujeme, ale spíš proto, že ho máme už asi 13 let, pro 10/10 mechaniků to byla nenávist na první pohled. Pro mě tohle byl ideální začátek, vyjezdit se na něčem na čem nikomu až tak moc nezáleží a pak si rvnou koupit něco hezkýho... musim teda podotknout že jsem za celou dobu poškodila jenom Meganu a to dvakrát v jeden den krátce po autoškole a pak už nikdy ani škrábanec. 

Jak to začalo se mnou a s Volvem...

No a pak jsem se jednoho dne ocitla v kempu, kam jsem vlastně ani původně nechtěla jet... a přijela tam V40 v Průhonickém polepu "zebra", pobavila nás všechny panic alarmem, no a od té doby jsem zapomněla na Škodovky :D 

Asi by bylo dobré zmínit, že jsme se s řidičem dali dohromady a dozvěděla jsem se o těch Volvech snad všechno co šlo, což bylo uplně super. Asi po roce jsem se stala zaměstnancem Auto Průhonice, což pro mě bylo uplně super, byla to moje vysněná práce a neskutečně mě to všechno bavilo. Byla jsem tam vlastně tak trochu v kostele svojí víry a vlastně jsem pro to uplně žila. No a v té době jsem se rozhodla, že už je čas se k těm volvistům taky připojit a koupit si to svoje Volvo. Protože jsem už díky Facebooku věděla, že někde existuje nějaký Volvoklub a prostě už jsem to měla tak v hlavě nalajnované, seženu auto a půjdeme se socializovat. 

Hledání toho pravého auta...

Tak jednoduché to ale nebylo, přítel Vláďa má V70 D5 120kw a mě se to auto hrozně líbilo a chtěla jsem ho naklonovat, ale prostě nic takového podle mých představ na těch internetech k prodeji nebylo, zvažovala jsem V70 a S60 D5 120kw spíš, ale 136kw by taky šlo když to bude to pravé. No a půl roku nic, žádný auto mě neoslovilo a když už, tak bylo mimo moje možnosti, nebo mělo nějaký problém. 

Ta pravá, Orinka...

Náš příběh s Orinkou se začal psát v první polovině srpna 2022, kdy jsem narazila na inzerát, který sice visel na tom bazoši už měsíc, ale do mailu mi na něj odkaz neposlali. Nádherná modrá S60 za dost dobré peníze, možná s pár problémy, ale nic zásadního. Napsala jsem e-mail majiteli 13.8. jestli je ještě k dispozici a můžu se na ni přijet podívat. Domluvili jsme se a tak jsme se v sobotu 20.8. měli jet podívat na jediné auto, které mě za půl roku zaujalo. Jenže majitel v ten den přestal komunikovat, inzerát zmizel ... a bylo po všem. Byla jsem z toho smutná, protože se mi auto fakt líbilo, dokonce mi předtím poslal VIN a když jsem zjistila co má za barvu, hned jsem věděla, že to bude The Orinoco Blue.. prostě Orinka. Jenže to auto nebylo a já jsem koukala dál všude možně i nemožně a nic, žádný mě tak neoslovilo. 

1.10. jsem si myslela, že mám normálně vidiny, auto bylo zpátky na bazoši a o 10 tisíc levnější. Napsala jsem pánovi, že jestli tentokrát bude komunikovat seriózně, měla bych zájem se na auto podívat. Tentokrát proběhla domluva bez problému a tak jsme se 2.10. vydali s Rakví (V70) někam ke Kladnu podívat se na tu S60. Tu chvíli si asi budu pamatovat navždykcy, stála tam před garáží a jak jsem ji uviděla, asi bych vypadla z okna kdyby tam nebylo sklo, zmohla jsem se jenom na "panebože, ona je fakt nádherná" ...no a pak jsme kecali, projížděli, kontrolovali, koukali... a když se pánové přestali zabývat možná pro někoho malinko zajímavější žlutou Feldou Fun v pickupu, která stála v tý garáži vedle, přišla ta otázka ,,Tak co to Volvo?" .. na to byla v tu chvíli už vcelku jasná otázka, na autě se nic kromě obvyklých bolístek nenašlo. Majitel šel do garáže dopřipravit papíry a já jenom vytáhla telefon, kde mi brácha psal kdy přijedu domu a poslala jsem mu fotku ...napsala jsem k tomu jenom Orinka jede domů <3 ..na což mi přišlo pochopitelně překvapené aha... moment, cože, ty sis jela koupit auto?! 

A pak nastala ta srážka s realitou...

A tak jsem si koupila svoje první auto, svoje první Volvo. Tam ale potíže bohužel neskončily, spíš začaly. Po příjezdu domů jsme cvakli pár fotek na mobil Ori a Rakve vedle sebe a jeli jsme s Orinkou na nákup. Vláďa našel v loketce krytku na dešťák a chtěl ji nacvaknout, v tu chvíli se čelní sklo prohlo, tak jsme zjistili, že nemá v podstatě skoro vůbec přilepené čelní sklo. To se mi nechtělo řešit, poslali jsme předchozímu majiteli video jak se to hýbe spíš pro pobavení a nechala jsem si to na vlastní náklady přilepit. 

No a pak se ty špatné zprávy začaly množit, vyjela jsem si Cebii, tak jsem zjistila že je asi tak o 250 tisíc stočená, možná víc a taky že je tam trochu kitu, lakováno tak nějak kolem dokola. Ale tak to nevadí, nebo teda možná jiným lidem jo, mě to nevadí. Nicméně po dvou týdnech se konečně našel čas aby se Orča zvedla na dílně a pořádně prohlédla, tohle je taky jeden z okamžiků který si budu pamatovat navždycky. Přišla jsem na dílnu, ale Vláďa tam zrovna nebyl, byl tam Tonda a ten se na mě jenom podíval a řekl ,,Je to špatný, to auto budete vracet, nemá DPFko"...v tu chvíli mi pochopitelně tak trochu skončil svět, věděla jsem co to znamená finančně a tak jsem šla ven brečet mámě do telefonu. V tu chvíli už auto bylo pojištěné a přepsané na mě samozřejmě. Vím, že jsem určitě řekla, že se určitě vracet nebude, protože to byla moje odpověď pro všechny na tohle doporučení, řekla jsem to mámě, řekla jsem to babičce, Vláďovi, i právníkovi se kterým jsem to musela konzultovat, protože bývalý majitel už se se mnou o tom bavit nechtěl. Všichni mi říkali, ať to auto vrátim a já jim celou dobu říkala, že to moje osudový auto prostě nevrátim. Chtěla jsem z něj dostat nějaké peníze, protože vykuchaný DPFko už není na seznamu toho co jsem ochotná financovat na svoje náklady když mi to bylo zatajeno. 

Nakonec se zadařilo, dostala jsem na Orinku slevu a nechala si ji. Buhví jak by dopadla kdybych ji vrátila. Její stav odpovídal péči kterou spíš nedostala než dostala, klapky na výměnu, to vykuchané DPFko a k tomu řádně zbastlená jednotka, takže to auto fungovalo tak všelijak. Později jsem nechala taky repasovat všechny vstřiky, vyměnil se motůrek klapek, baterka, rozvody... a hromada dalších věcí které se udělaly, nebo na které se ještě čeká. 

Jak jsem se ocitla ve Volvoklubu...

Abych se dostala k sekci já a Volvoklub, jak už bylo řečeno, o tom, že konečně budu mít auto které tam pojedu pyšně ukázat a budu tam moct patřit, už jsem snila dlouho. V té době jsem se docela dost bavila s Davidem Mašíkem a ten mi někde na začátku roku 2023 napsal, ať se stavím na Volvoklubu. No, tak teď já žádnej čas, auto nepřipravený, nic nebylo perfektní a takhle jsem si svoji první účast vůbec nepředstavovala, ale dobře, zastavíme se. Takže jsme se zůčastnili Zimního srazu 2023, chtěla jsem auto vzít wapkou ještě v Průhonicích, ale ne, to bude v pohodě, nějaká tam v okolí bude. No, poté co jsme objeli asi 3 a všechno byly kartáče, což teda ani omylem, jsme našli malou wapku vedle benzínky, nic luxusního, na zemi pěkná vrstva bahna a u zdi lopata, takovej hodně venkovskej styl. Za tuhle myčku se tomu autu budu nadosmrti omlouvat. 

Když jsme konečně dojeli, zjistili jsme že tam moc lidí není, ale jede se orienťák, no tak dobře, zkusíme. Vyjeli jsme a hned na prvním stanovišti byl tak bezva terén, že měla Orina bláto až na střeše, že se to hledání a mytí v tom hnoji vyplatilo, žejo :D. Nicméně jak jsme měli málo času, tak jsme přijeli v sobotu a odjižděli jsme v sobotu, po tom co jsme zjistili, že jsme ten orienťák vyhráli. Nicméně mě to neskutečně bavilo a byla to milá zkušenost s milýma lidma. 

A tak jsme se vydali i na jarní sraz, na který už jsem ale zarezervovala ubytování a Orince leštění, ať to nějak vypadá :D soutěže a hlavně spanilku jsme si totálně užili. To byl asi nejlepší sraz zatím kde jsme se účastnili. Lidi byli zase super, auta krásný, prostě skvělá událost. A už to začínala bejt tak trochu rodina. 

Takže po tomhle srazu jsem měla rozhodnuto, tohle je naše, to nás baví dělat a tady chceme patřit. A tak jsem podala přihlášku do klubu a zaplatila členství, pojďme tuhle super věc podpořit. Následně jsem teda taky vykoupila z merche co se dalo :D 

Při zakončení sezóny srazů 2023 jsme s Orinkou samozřejmě taky nemohli chybět. Sice nám ten orienťák tentokrát úplně nešel, byl celkem zapeklitý, ale i tak jsme si to maximálně užili a zase se setkali s naší druhou rodinou. Kromě toho jsem si užila i svoji první členskou schůzi a rozhodně ne poslední, účastnit se těhlech věcí mi přijde užitečné a ačkoliv to oficiálně není součást zábavního programu, mě to občas celkem pobavilo. 

Takže tohle je takové shrnutí od začátku až sem, pro pořádek doplním, že teď už nejsem v Auto Průhonice a nebudu veřejně psát proč, je to pořád opravdu hluboká rána. Můžete mě teď ale potkat o pár metrů vedle v Escape6 :) 

Něco relevantního o mě ...

Věnuju se jako hobby amatérskému detailingu, řekla bych tak nějak v procesu učení, to přišlo s Orinkou, potřeba se o ni pořádně postarat a vědět co a jak, aby zůstala krásná. 

A taky umím trochu švédsky, to je taky v procesu učení, ale to bude asi na dýl :D 

A cože je vlastně Orča zač?

Orinka je Volvo S60 D5 136kw manuál FWD, vyrobená je 2006, ale uvedená do provozu až 2007

Další auto jednoho dne možná bude, ale určitě ne jako náhrada, moje stočená šmoulová zmrzlina (joo, topení taky ještě furt nejde), neni a nebude na prodej :D