Po tomto víkendu se mi neustále vrací otázka. Byl to opravdu minisraz? Počtem dvacetičtyř (!) dorazivších vozidel tento minisraz překonal všechny srazy z poslední doby. Jen tak dál. A jak to vlastně všechno bylo?
Původní myšlenka tohoto srazíku se značně lišila od skutečnosti. Někdy, tuším, v únoru jsem viděl na Smíchově projet červenou 245, za volantem žena, na místě spolujezdce muž. Byl to Jojo. Začali jsme se bavit na téma, jak dát fyzicky dohromady pár „dvojkařů“, popovídat, pokoukat na auta, vyfotit a tradá domů. Říkal jsem si, to by byla paráda vidět pohromadě tři nebo čtyři dvěstěčtyřicítky. Založil jsem téma na fóru a bez nejmenších očekávání sledoval, co se stane. Začali se dít věci. Diskuze se rozhořela v obrovské intenzitě, čtvero hlasování, Honza dokonce přirovnával Volvoklub k parlamentu. Výsledek – asi 20 vozů ve spanilé jízdě podél Vltavy.
Takže, v sobotu, krátce po obědě míří na „seřadiště“ v Chuchli asi dvě desítky nadšenců. Místo startu jsem musel na poslední chvíli přesunout o 200 metrů dál, nebot´ tolik vozů by se na pumpu nevešlo. Když jsem ve 14:15 letmo počítal auta, začínalo mě příjemně mrazit. V tu chvíli jsem se dopočítal 19ti aut, nebijte mě, jestli se mýlím. Všichni dorazili vzorně včas, nepočítaje akademickou čtvrthodinku, domluvili jsme pravidla jízdy v koloně, světla, rozestupy a mohli vyrazit.
Nikdy mě nenapadlo, jak dlouhá může být kolona 20ti aut, ve zpětném zrcátku jsem neviděl konec. Po několika stech metrech volá Karlos, abych trochu zvolnil, že se nám to nějak trhá. Asi šedesátkou jsme si to pochrochtávali směr jih, počasí nejlepší na skladě, slunce, teplo, větřík, v zrcátku 262 coupé Bertone. Těch cca 20 km do Pikovic bylo nádherných, přiznám se, že jsem byl několikrát pyšný na ten vláček za sebou. Při odbočování na most ve Štěchovicích koukám do zrcátka a blinkr 262ky ukazuje doprava, přestože točíme doleva, no budiš. Později jsme zjistili, že jsou po novén laku a nastrojení zapojené křížem, takže levá zadní – pravá přední.
Příjezd na místo srazu byl impozantní. Původně to měl být plácek hned u lávky pro maximálně 10 vozů, plány se nám tak nějak změnily a byl téměř problém vyrovnat auta do jedné řady na asfaltovém parkovišti. Nu, nahlásil jsem Pikovickému starostovi maximálně 7 až 8 vozů, připravoval jsem si tedy větu „…ty ostatní neznáme, ty se k nám přidali cestou.“
Vydali jsme se s Karlosem hledat nějvhodnější plácek na oheň, tak abychom byli nablízku svým krabicím a zároveň nikomu nepřekáželi. Mezitím Honza rozdával předtištěné visačky s přezdívkou a typem vozu, nebot´ ne všichni se známe osobně. Zvedl jsem víko kufru naloženého dřevem a vším, co je třeba pro buřtování. Bez váhání se na to několik lidí vrhlo a v řádu několika málo pikominut bylo vykopané ohniště a připraveno na zápal.
Nedělal bych to, ale na výslovné požádání jsem tedy pronesl vítací větu, a bylo odstartováno. Točeňák moc nejel, zato buřty šly na dračku. Ve finále jsem, zmaten tou megaúčastí, spočítal buřty na osobu na 39,- kč, takže se mi sešlo o celých 254,- kč více. S vaším dovolením tento obnos poputuje na nejbližší schůzi do klubové pokladny.
Travex informoval o klubových záležitostech, vybíraly se členské poplatky od dalších spřízněných duší, diskutovalo se o všem možném, web, chod klubu, no a hlavně o tom, jak co pošolichat, kde sehnat to či ono a tak dále. O zábavu jsme se starali všichni, musím ovšem pochválit Katty a Máru, jejich historky o ropákovi Huhlovi (245 D), byly výtečné.
Přemýšleli jsme nahlas o nějakém srovnávacím testu starších modelů, že bychom udělali třeba test benzínové a dieselové dvojky a tak podobně. Pablo později pronesl, že bychom mohli otestovat Travexovu sedmičku, až mu z ní před domem ukradnou ta nová kola. Karlos nám konečně odhalil svojí první lásku 244, B19A, kterou se mu nedávno podařilo vykoupit zpět. Za ty roky trochu zkusila, takže na ní bude asi dost co dělat.
Z celkového počtu 24 vozů mě asi nejvíc, jak ovšem jinak, oslovila Tomášova 262 c Bertone, po 242 GT můj největší favorit, a Tavexova nově lakovaná litá kola. Ověřil jsem si také, že ta pěkná devětsetčtyřicítka, kolem které jsem často chodil do práce, patří skutečně Pablovi.
Poklonu musím rozhodně složit mému kolegovi Martinovi, který ač jěště nemá řidičák, už vlastní 244 GL a nechal se dovézt jeho statečnými kamarády. Dvojek jsem nakonec napočítal 9, jestli se opět mýlím, pardon. Zbytek, tedy ten početnější, připadal na ostatní modelové řady, zastoupeno bylo téměř vše včetně dvou vymydlených V70.
Statečný Ghirghi dorazil se svou přítelkyní a černou 440tkou až ze severu, takže další poklona za ten čin.
Kolem ohně dováděli ratolesti nejednoho z nás, ovšem k nevoli mojí psice Stafiny, která nemá děti zrovna v lásce. Takže po drobných korekcích jejího chování jsme si to všichni užili jaksepatří.
V průběhu celého odpoledne zvolna a postupně vyráželi Volvisté ke svým domovům a za různými povinnostmi. Kolem sedmé už jen několik málo posádek zalilo oheň, vrátilo drny na ohniště po vzoru rychlých šípů a rozprchlo se malebnými kopci Posázaví do svých vigvamů.
Co závěrem? Jsem nadšený díky vám všem, kteří jste ochotni se na takovém mejdánku podílet svojí účastí. Když jsem psal ten první příspěvek na fórum, ve snu by mě nenapadlo, že se nám něco takového podaří, takže ještě jednou díky. A taky pevně doufám, že v Jedovnicích to nebude vypadat s účastí hůře. To by byla hanba!
Pavel Chlumecký