Tak to máme za sebou, ano sraz Volvoklubu ČR proběhl a skončil. Dalo by se říci že to byl historicky první sraz Volvoklubu ČR po jeho založení na podzim loňského roku. Jde prakticky o návaznost na předešlý „club“, který se projevil jako života neschopný, i když i za jeho trvání proběhlo několik úspěšných srazů. Tento sraz byl zároveň první s plánovanou zahraniční účastí.

Odjezd na sraz pro mne nezačal zrovna jak bylo plánováno. Ráno jsem udělal pár nezbytných nákupů pro sebe i pro sraz. Začal jsem připravovat věci s sebou a tak jsem požádal dceru, aby mi dojela natankovat. Když se vrátila musela nechat auto na jiném místě a když chtěla popojet tak nic. Zavolala mne, že to nejde natočit, šel dolů to vyzkoušet. Jak jsem seděl v autě, dcera se ke mně naklonila a s úsměvem se zeptala jestli tankujem 95ku nebo 98ičku. A to tankovala moji V850 Tdi již několikrát. No nezabili by jste jí? Přežila. Štěstí bylo, že v té době byl u mne táta mého osobního mechanika a tak po krátkém telefonátu jsem uháněli na špagátě do dílny. Všechno už měl nachystané a my jsme mohli ihned přikročit k vyčerpání benzinu, čerpadlem jsme prohnali trochu přimaštěnou naftu, vyměnili palivový filtr a do nádrže nalili naftu s příměsí oleje. Na druhý pokus to naskočilo.

Mohl jsem vyrazit na sraz sice se skoro tříhodinovým zpožděním, ale konečně vyrazit. Honem domů, sprcha, naložit a vyrazit směr Jedovnice. Při průjezdu Soběslaví jsem zavolal Rojovi, že může vyrazit a z Chýnova jsme pokračovali společně. Po malinkém zádrhelu za sjezdem z dálnice kousek za Brnem jsme těsně před Jedovnicí dojeli kolonu pražáků a s nimi dorazili až na místo konání – Autocamp Olšovec Jedovnice.

V kempu již rozjížděl svůj grilovací koncert můj kolega Luboš, který se se mnou podílel na pořádání. Podle počtu přihlášených účastníků jsme potřebovali přes 10 kg masa, aby se každému dostalo třicetidekové porce, pro rezervu koupil Luboš raději 13 kg, poctivě maso naklepal a okořenil den předem do třech hrnců. Já jsem dovalil nějaké pochutiny a trochu čerstvé zeleniny, abychom udělali něco pro své zdraví.

Zatím co Luboš griloval jednu flákotu za druhou. Zahájili jsme s Katty a Radkou registraci účastníků. Po zaplacení dojezdného obdržel každý účastník jmenovku s označením svého auta a místem pobytu, dále dostal list s popisem svého vozu který si vylepil na zadní okno. Tento popis nesloužil pro účastníky srazu, ale pro zvědavou veřejnost která se chtěla něco dozvědět o našich autech. Nejméně ve dvou případech jsem byl svědkem jak kolemjdoucí zastavil a pročítal data. V pátek večer se registrovalo 27 vozů. Další dorazili až v sobotu a jako perličku bych si dovolil poznamenat, že poslední účastníci dorazili v neděli těsně před odjezdem v devět ráno s V70 a 244. Celkový počet vozů se neustále měnil, jedni odjížděli, druzí přijížděli a tak mohu celkový počet jenom odhadnout na 36-38 kusů. Celý večer se jedlo, pilo, hodovalo, kecalo, prohlíželo a probíralo vše kolem Volva včetně promítání filmových materiálů. Po nezbytné poradě na sobotu jsem se také věnoval zábavě až do půlnoci a poté se odebral k nabrání nových sil na sobotu.

Sobota:

Skoro celé dopoledne si každý mohl zakoupit v provizorním stánku (kufry dvou kombíků) různé zboží s emblémy Volva. Do sobotního programu byla vložena zastávka na obhlídku veteránů, kteří jeli v okolí Macochy jízdu pravidelnosti.
Před odjezdem kolony byli všichni poučeni o způsobu jízdy – rychlost max. 60 km/h, rozsvícená světla, zákaz předjíždění a o způsobu uzavírání silnice pro bezpečné projetí celé kolony křižovatkou. Kdo tam nebyl neuvěří, po projetí vedoucího vozidla uzavřelo následující auto s výstražnými světly ten směr silnice kde by mohlo dojít k narušení kolony a po průjezdu se zařadilo na konec. Po jedenácté hodině jsme dorazili na místo konání polední přestávky veteránistů. Naše zaparkovaná auta vypadala spíš jako naaranžovaná hromadná havárie, jsme vyrazili na čumindu.

Přes všechny ohledy si pořadatel postěžoval a oznámil nám, že vytváření kolon je zakázáno (Nevím kým?, Nevím od kdy? A nevím proč?), prý nás nemohli předjet. Nevím jak nás chtěli předjíždět, když jejich trasa vedla protisměrně. Nechali jsme ho při tom a nevyvolávali žádné spory.

Všechny zaujal tento model fiatu, výška 98 cm, váha 480 kg, výkon 60 koní. Jen pár centimetrů šířky navíc bránilo tomu, aby se dal naložit do Volva. K vidění bylo několik Tater 603, 613, Feldinek, Pragovek, MG, Simca Aronde a další kousky. Škoda že jsem nevzal svoji 262 – mohl jsem se zařadit.

Po hodince jsme vyrazili v krásné koloně do Boskovic, kde ve westernovém městečku bylo naplánováno shlédnutí divadelního představení a další zábava. Ještě před vstupem do areálu jsme objednali jídla pro společnou večeři, a potom nám už nic nebránilo vrhnout se do víru dalekého západu. Nakonec jsem šel na představení „Duch stříbrného jezera“ jenom já s manželkou. Kdo tam nebyl, ten dost zaváhal. V provedení místních nadšenců se bylo celou hodinu na co dívat a smích představoval podstatnou část času stráveného v letním amfiteátru.

Ti co zavrhli divadlo, pokračovali v debatě a posilování těla i ducha v místních osvěžovnách.

V této byla k mání třeba uzené žebra, přeuzená klobása nebo mexické fazole a k tomu samozřejmě pivko pro spolujezdce a různé odrůdy vody pro řidiče. Po skončení představení jsme s manželkou procházeli areál a prohlíželi různé atrakce jako: střelba z pistole, hod sekerou (tomahavkem), hod nožem, střelba z luku a v neposlední řadě i rýžování zlata a jízda na divokém býkovi. Sice jen elektrickém, ale třeba Tomášovi dal co proto, když začal na držadle přehmatávat jako ve Volvu.

Kolem půl páté jsme vyrazili zpět do kempu, opět v krásné a bezproblémové koloně kde se všichni seřadili do jedné dlouhé řady.

Sice jsem stačil zaregistrovat jednoho řidiče v divokých gestikulacích na Márru, který ho odblokoval, ale jak nám potom Márra referoval, tak než docvičil byla křižovatka již opět volná a zavázel on. Těsně před šestou byl odjezd na společnou večeři, kde proběhlo vyhlášení výsledků soutěží. K jídlu bylo předobjednáno ze tří jídel: kuřecí na zelenině, vepřové na žampionech a vepřové chilli. Po příjezdu tedy nic nebránilo v bleskové obsluze.

Za necelou hodinku jsme mohli přistoupit k předání cen:

V soutěži o nejvzdálenější dojezd (vzdušnou čarou) vyhrál Roman z Lomu u Mostu.

V soutěži o nejhezčí Volvo na srazu bylo pořadí:
1. Tomáš a 262C Bertone – 17 hlasů
2. Luboš a jeho 745 – 4 hlasy
3. Katty a její mýtický HUHLA neboli 245 D – 3 hlasy (víc členů rodiny nebylo)

V soutěži o nejškaredější auto srazu se v čele bezkonkurenčně umístil již jednou oceněný HUHLA s 12 hlasy.

Malá odměna se dostala i soutěžnímu lístku s odpovědí:
H: ALL VOLVO CARS
Š: ALL OTHERS CARS

Po vyhlášení výsledků jsem jako hlavní pořadatel oficiálně ukončil Volvosraz 2005 a poděkoval všem volvařům za účast, bezproblémové chování a vzornou reprezentaci Volvoklubu a popřál šťastnou cestu domů. V závěru jsem pozval všechny na podzimní sraz do Českých Budějovic. Po návratu do kempu jsem zjistil že mi přebývá nějaká cena a tak jsem dodatečně odměnil prvního zahraničního účastníka – Wickyho z Bratislavy. Pak jsme již obsadili sražené stoly v místní hospodě u Šedého Vlka, kde proběhla schůze Volvoklubu ČR. Její obsah sem nebudu tahat, bylo by to zdlouhavé a nezáživné. Ke kapalné konzumaci bylo možné prakticky cokoliv a k zakousnutí grilovaná vepřová kejtička. Mňam. Ti, co zůstali do neděle, se dohodli, že v případě hezkého počasí navštívíme Punkevní jeskyně.

Neděle:

Nedělní ráno začalo pěkným slejvákem a nevěstilo nic dobrého. Kolem osmé se již ale vyčasilo. Bylo tedy definitivně rozhodnuto o výpravě do jeskyně. Po ranní kávě u Šedého vlka jsme vyrazili. Naše výprava – já, Marra, Katty, Tomáš, Wickey, Jerry a Ondra_V40 v celkovém počtu devíti dospěláků a třech dětí dorazila před polednem na parkoviště. Následoval dvoukilometrový pěší přesun ke vchodu do jeskyně.

Ve dvanáct dvacet jsme vkročili do jeskyně za těchto parametrů: venkovní teplota 12 stupňů vnitřní stálá teplota vzduchu 8,1-8,2 stupně a 8,4 stupně teplota vody v říčce Punkvě. Při zastávce u Zrcadlového jezírka ve kterém se krásně odráží celá krápníková výzdoba nás průvodkyně počastovala jednou pověstí o tom že jezírko je kouzelné: „Kdo do jezírka jednu korunu vhodí – do roka šťastně zbohatne, kdo dvoukorunu vhodí – do roka se šťastně ožení nebo provdá a kdo by pětikorunu vhodil – do roka a do dne se ještě šťastněji rozvede.“ Nedalo mi to a zeptal jsem se: „Co se stane když tam vhodím litr (1000 Kč)?“ Pohotová odpověď byla hned: „To uvidíte zázrak Punkevních jeskyní – koupající-se průvodkyni.“ V dalších dómech jsme mohli obdivovat krásnou krápníkovou výzdobu a prohlídku suché části jsme zakončili na dně Macochy, potom následovala projížďka po podzemní říčce Punkvě s prohlídkou dalších krápníkových výzdob. Po ukončení plavby jsme se vláčkem vrátili na parkoviště.
V místní restauraci jsme poobědvali a Kolem třetí jsme se rozloučili a vyrazili k domovům.

To by bylo asi tak vše co stojí za napsání o tomto srazu, děkuji všem volvařům za hladký průběh, slušné a bezproblémové chování po celou dobu srazu, vyjádřeno slovy správce kempu, se kterým jsem mluvil před odjezdem: „Tak takovouhle partu jsme tu ještě neměli, abychom po ní nemuseli uklízet ani papírek od bombónu“. Těším se na další tentokrát podzimní setkání v Českých Budějovicích a blízkém okolí.

Jan Dvořák