Druhý den rumunského dobrodružství začal sčítáním škod po adrenalinovém sjezdu z prvního dne.

Ranní probuzení druhého dne se neslo ve znamení lehké lenosti. Nikomu se po včerejší noční fušce v lese nechtělo projevovat nějak extra velkou aktivitu. I přesto jsme se k ní nakonec všichni donutili. Dali jsme snídani, pobalili tábor a já vyměnil na Bedně všech pět svíček ve vidině toho, že si zase konečně uvědomí svou pětiválcovou osobnost.

Po všech těchto drobnostech jsme se vydali na cestu k dalšímu checkpointu. Bedna si spokojeně předla… cca prvních 500 metrů... Následně už šla opět jen po čtyřech s vědomím, že mi to zadarmo prostě nedá. Na prvním checkpointu dne jsme urvali zbytek pravé mlhovky, který se bezradně houpal pod nárazníkem pár centimetrů nad zemí, jako němá památka na včerejší lehce demoliční sjezd (to kdyby si někdo náhodou nevšiml těch pár kilo bahna všude na autě včetně interiéru).

Lehce rozmrzelý a stále ještě nesmířený s pazvuky, které vydávalo horní uložení na levém předku při každé větší zatáčce, jsem namířil Bednu směr další kontrolní bod, který udávaly dvě červené devítky. Ty zatím neměly žádný větší problém (když tedy pominu upadlý výfuk na Tůlejtovi a fakt, že Martin na něm od loňska neopravil fouklé těsnění pod palicí :D), zato Bedna se stávala pomalu a jistě černou ovcí skupiny. Po cestě jsem si uvědomil, že jsme při její stavbě asi trochu podcenili pevnost pružin a dorazů na zadní nápravě, protože při každé větší díře se z levého podběhu ozval jasný zvuk kontaktu kola s karoserií. A tak po jednom výjezdu extrémně prudkého kamenitého kopce jsem, ač nerad, musel vyhlásit další pauzu tohoto dne. Naštěstí se v ten okamžik zrovna devítky oddávaly kratochvílím v bahně (tedy Tůlejt v bahně a Shitbox hledáním způsobu, jak přijít o přední tažné oko i s držákem při jeho záchraně… na který následně opravdu přišel a okolo zmizelo někde pod Tůlejtem).

Bedna tak šla na hever a kladivo v zadním podběhu vykonalo potřebné úpravy tak, aby i při plném propružení zůstalo mezi pneumatikou a karoserií trochu toho vytouženého prostoru. Zároveň jsem auto pověsil na diagnostiku a následně se vrhl do výměny zapalovací cívky, která to po ranní výměně svíček prostě vzdala. V průběhu těchto úprav, které probíhaly na snad jediném rovném místě v okolí za plného žáru poledního slunce, se devítky uhnízdily na blízkém vršku, aby se nám jejich posádky následně mohly vesele smát ze svých rozkládacích židlí. Tento okamžik si zapamatujte, protože duch Gumbalkánu byl v naší skupině naprosto excelentní a většina skutků se každému vrátila minimálně dvakrát. :D

Po dokončení oprav a úprav se i Bedna přesunula do stínu za ostatními a než jsme se vydali k dalšímu checkpointu, s lehkou škodolibostí jsme v průběhu oběda pozorovali pár Subaru, která se v ten okamžik plácala ve stejné bahenní pasti, jako před okamžikem obě naše devítky.

Konečně jsme měli pětiválec a dokonce i nějaký ten výkon, který se při tahání skoro 1700 kg těžkého kabrioletu po terénu docela hodí. Martin s Matoušem neváhali ani okamžik a zanedlouho už jsme se opět koupali všichni v bahně někde uprostřed lesa. Tentokrát se to obešlo dokonce bez zapadnutí, takže asi po hodině ježdění po (ne)cestách, kde už nikdo pár let nejel, výjezdu skoro kilometrového kopce, který ze spodu připomínal kolmou stěnu, a chvilce bloudění po místních loukách, jsme se ocitli na nádherné hřebenovce s dechberoucím výhledem.

Jak platí úplně všude, co jde nahoru, musí i dolů. Po chvilkovém zdržení zapříčiněném provizorním přichycením zadního nárazníku na Bedně (zase zdržujeme :D), který už za dva dny schytal minimálně třetí ránu, jsme opět dohnali devítky a pomalu začali sjíždět z hor. Po průjezdu jednou relativně ostrou levotočivou zatáčkou s velkým křížením náprav se z před námi jedoucího Shitboxu ozvala hlasitá rána, která nevěstila nic dobrého. Že to nebude jen tak, potvrzoval Matouš, který ihned za zatáčkou zastavoval a jal se kontrolovat stav auta. Původce oné rány byl jasný téměř ihned. Na devítce nejspíš právě v následku vykřížení zadní nápravy vystřelily na pravé straně obě pružiny ze svého spodního uložení. Shitbox tak seděl pravým rohem téměř na zemi a další cesta dál by s ním byla při nejmenším problémová. Proto se rychlostí pomalejší než chůze dobelhal na první použitelné místo ve stínu a tam začalo řešení jeho problému. Vzpomínáte si na dnešní dopoledne a týmového ducha naší skupiny? :D

Ano, postup byl stejný, jen se změnily role pár účinkujících. Matouš s Petrem (posádka Shitboxu) se tak pustili do opravy a zbytek z nás zaujal pozici s dobrým výhledem, aby jim do toho mohl z pohodlí svých rozkládacích židlí docela slušně kibicovat.

Po nahození pružin zpět a jejich dodatečném zajištění se náš vláček vydal dál údolím. Cesta byla ne nepodobná té, která nás první den stála tlumič. Brutální klesání s obrovským výmolem od vody, který neustále měnil svoji pozici ze strany na stranu, a bylo tak třeba stále přemýšlet, kudy si nadjet, protože pád do něj mohl znamenat několik hodin trávených vyprošťováním vozu. Nějakou dobu se nám docela dařilo udržet Bednu ve správné stopě a vyhýbat se těm největším kamenům, ovšem pár set metrů před koncem kopce přišel okamžik, kdy se pravé přední kolo neudrželo na uzoučké krajnici nad výmolem a Bedna se prudce ponořila přímo do něj. Hlasitá kovová rána otřásla celým autem a já začal myslet na nejhorší. První, co mi proběhlo hlavou, byl vyrvaný pravý přední McPherson, případně vytržené rameno z rámu pod motorem. Obě tyto situace by pro Bednu mohly být fatální, a tak když jsem lezl z auta ven, moc velká zábava se mnou nebyla. Před auto, které stojí zapíchnuté ve výmolu z prudkého kopce a navíc mu nefunguje ruční brzda, se prostě neleze, a tak jsem se k předku vydal okolo kufru. První pohled k zadní části auta značil, že tady je něco jinak. Ty velké kovové oblouky za zadními sedadly, které aktuálně koukaly dobrých 30 cm nad pontonem kabrioletu, byly ještě před pár vteřinami schované v útrobách auta pod krycími plasty s nápisem ROPS. Dobře, fatální poškození se nekoná. To jen Bedna si myslela, že se převrací, a tak se nás jala zachraňovat... ale kde jsou sakra ty krycí plasty? Jeden jsme našli asi 5 metrů za autem a po druhém ani stopa. Smířili jsme se s tím, že odletěl někam do křoví, dali se dál na cestu (byl nalezen o pár dní později někde pod sedadlem). C70 se kupodivu při použití brutálního zacházení dokázala vyškrábat z výmolu a dojet až do údolí, kde na nás za finálním brodem čekal zbytek skupiny. Opět nám připomněli, že zdržujeme, a nezapomněli dodat, že máme skoro prázdnou pravou přední pneumatiku. Tím pádem jsme vytáhli hever a zbytek party se vydal někam dál po směru hledat stín (ne, toto není TopGear, ve kterém protagonisté odjedou a štáb zůstane s “osamělým trosečníkem”… tady jsme prostě zůstali sami :D). Vyměnili jsme kolo a zjistili, že poloprázná MT guma z pravého předku uchází mezi ráfkem a pneumatikou (sviňskej výmol, prostě se asi na chvilku svlékla). To byla každopádně dobrá zpráva, protože by mohla být ještě zachránitelná.

S náhradním kolem na nápravě jsme vyrazili za devítkami. Po setkání bylo rozhodnuto, že další den bude servisní. Bedna potřebovala pneuservis, přední náprava podivně chrastila a při zatáčení se z levého horního uložení ozývaly čím dál tím zajímavější směsice zvuků. Na Tůlejtovi zase v průběhu dne upadl opět výfuk a Martin si tak užíval zvuku devítky na plné koule. Domluvili jsme se, že dáme ještě jeden checkpoint pěkně po asfaltu a zítra zkusíme dát auta (hlavně notně nemocnou Bednu) opět dohromady. Dojeli jsme tedy na poslední checkpoint dne a pokud čekáte happy end, tak máte smůlu… no prostě by to nebyla Bedna, aby nám to všechno ještě trochu nezkomplikovala. Při najíždění na parkoviště se zvuk od přední nápravy výrazně změnil oproti již dosti hlasitému normálu a C70 utrpěla první rumunskou inkontinenci. Servo vzdalo boj s křížící se naraženou nápravou a jeho kompletní obsah skončil v okamžiku pod autem. Pravděpodobně praskla některá z přetěžovaných (a také zubem času notně ohlodaných) hadic vedoucích do řízení.

V tento okamžik bylo jasné, že zítra se bude bojovat nejen o zlepšení technického stavu aut, ale o celkové přežití Bedny v celém podniku. Teď už bez serva jsme se vydali na cestu do kempu, který kluci vybrali tak, abychom hned druhý den ráno mohli vyrazit do blízkého města hledat autoservis. Silnice plná serpentin náladě příliš nepřidala a stále se zvětšující hluk od přední nápravy také ne. Stále jsme však jeli, což mnoho jiných už v té době říci nemohlo, takže jsme na tom byli vlastně ještě docela dobře…