Přichází den s vyhlídkou na rychlé cestování po asfaltu, při kterém doženeme ztrátu vytvořenou postupným rozpadem naší Bedny.

Ranní probuzení bylo asi to nejhezčí, co jsme zatím v Rumunsku zažili. Krásné slunečné počasí se zatím příjemnými pětadvaceti stupni bylo něco úplně jiného, než 35 ve stínu, které dozajista přijdou okolo poledne, stejně jako ve všech předchozích dnech. Výhled ze stanu přímo na hladinu horské přehrady, kterou by (nebýt železobetonové hráze) nebyl problém zaměnit s přírodním jezerem, v sobě prostě skrývá jisté kouzlo. Pak už následuje klasická ranní rutina. Pobalit stan, naskládat vše do auta a pořádně upevnit. Zkontrolovat, jestli během noci z naší popelnice něco nevyteklo nebo rovnou neupadlo. Tentokrát to ale vypadá, že Bedna zatím v rámci možností drží většinu provozních kapalin i dílů životně důležitých pro další jízdu. Takže by se mohlo klidně vyrazit. Dnes ještě ovšem musíme počkat, až se někteří definitivně nabaží voru postaveného včera v noci. :)

Po cca půlhodině konečně vyrážíme na dnešní část trasy, která slibuje docela velký pokrok. Většina plánované cesty vede podle mapy po silnici první třídy. Ať už to tady v Rumunsku znamená cokoliv, minimálně to má vždy asfalt a poměr děr a utržených krajnic je výrazně menší než u silnic nižších tříd. Projíždíme zpět pod rozpadající se skalní stěnou a po očku ještě hledáme naši přední masku. Bohužel ji nikde nenacházíme, a tak je jasné, že zbytek Gumbalkanu bude Bedna ještě šerednější než doposud.

Na jeden zátah jedeme snad největší souvislou porci za poslední tři dny – cca stočtyřicet kilometrů směr národní park Domogled–Valea Cernei. Všechno jde skvěle, Bedna drží silniční tempo a já zvládám vcelku dobře předvídat zatáčky tak, abych ji udržel na správné straně silnice. Po dvou a půl hodinách jsme u prvního dnešního checkpointu (malé šotolinové odpočívadlo hned vedle silnice). Rychle plníme úkol a vyrážíme dál na cestu. Vždyť další kontrolní bod je jen 85 kilometrů daleko a stále po silnici. Tohle půjde – sice to bude trochu nudnější den, ale po adrenalinu těch předchozích to vlastně i trošku oceníme.

Než jsem obrátil Bednu, Shitbox a Tůlejt už byli zpět na asfaltu a upalovali vstříc další porci kilometrů. Bedna je hbitě následovala a po několika dnech jízdy šnečím tempem si vlastně skoro stokilometrovou rychlost na relativně hladkém asfaltu docela užívala. Užíval si ji ovšem i zbytek skupiny, a tak jsme zatím před námi nikoho neviděli. Náhlému zapraskání ve vysílačce a nesrozumitelnému výkřiku jsme nějak extra nevěnovali pozornost. Ovšem než jsme se stihli zeptat znovu na obsah této depeše, měli jsme co dělat, aby Bedna nešla rovnou do lesa. Za naprosto nevinně vypadající zatáčkou s drobným horizontem z ničeho nic asfalt skončil a my plnou rychlostí vlétli na rozmlácenou šotolinu plnou kamení a děr. Zadní náprava vyskočila díky absenci tlumičů několikrát do vzduchu a já na okamžik absolutně ztratil kontrolu nad směrem, kterým se auto valí ven ze silnice. Naštěstí se mi ji podařilo souhrou náhod zkrotit dřív, než jsme zaparkovali někde hluboko v lesním porostu, a v podstatě krokem jsme pokračovali dál. Od tohoto okamžiku již s celou skupinou. Samozřejmě, že ono zapraskání ve vysílačce bylo důrazné upozornění na konec asfaltu, protože zbytek skupiny si letecký den vyzkoušel chvilku před námi. No co už. Hlavně, že jsme všichni celí. Bedna má sice o další promáčklinu v podlaze víc, ale obávám se, že není na této výpravě první, ani poslední.

Vidina rychle a pohodlně dosaženého dalšího kontrolního bodu v Herkulových lázních se rozplývá jako pára nad hrncem. Naše tempo klesá chvilkami na rychlost chůze a na naší cestě se začínají střídat jen dva typy povrchu... špatný a ještě horší. Shitbox hlásí mrtvý čep na přední nápravě, z Tůlejta teče na střídačku voda nebo benzín a Bedna trpí taky. Zadní náprava začíná vydávat velmi nepříjemné zvuky a je vidět, že si auto vzadu docela solidně kleklo. Rychlá kontrola jasně ukazuje, že dorazy, které ji mají udržet v nějaké minimální výšce, jsou definitivně pryč a pružiny to přestávají bez tlumičů dávat také. Začínáme obrazně řečeno tahat zadek po zemi.

Proto mě ani nepřekvapuje, když při strmém výjezdu malé stráně, k místu, kde hodláme udělat pauzu na oběd, vytrháváme už minimálně po čtvrté za posledních pár dní zadní nárazník. Nechává nás to chladné. Postup je totiž stále stejný. Vytáhnout nářadí, vázací drát. Něco řeší samořezka, něco se vyváže. Na krásu se tady nehledí. Jediným úkolem je, aby kraje nárazníku nelezly do zadních pneumatik a jeho střed se neválel na výfuku. Za chvilku je hotovo a jde se obědvat. Během jídla nás mine smečka Peugeotů 205 a my se zájmem zdálky pozorujeme jeden moc hezky nadzvedaný kousek. Ještě netušíme, že si jej v brzké době prohlédneme docela detailně. Při focení aut mě ještě finálně prožene místní honácký pes, kterému se poněkud nezdálo, že se (byť nevědomky) blížím k jeho stádu. S těmito potvorami není moc dobré si zahrávat – zaprvé jsou obecně furt docela blbě naložené a zadruhé nemají problém se vám bez varování zakousnout, v lepším případě do auta, a v tom horším rovnou do nohy.

Po obědě vyrážíme dál údolím řeky Cerna. Cesta je úzká, rozbitá a připomíná všechno, jen ne silnici první třídy, po které údajně jedeme jak dle mapy, tak dle GPS. Střídáme pasáže a tempa. Na pár místech mám odvahu zařadit i trojku, jinak se jede téměř vše na první, maximálně druhý převodový stupeň. V protisměru potkáváme expediční Patrol s českou SPZ… posádka nejdříve nechápavě kouká na zvednuté krabice jedoucí před námi. Když je míjíme v Bedně, kroutí hlavou, usmívají se a ukazují palec nahoru. Holt, každý si jede off-road po svém a už jsme si zvykli, že tahle zelená šílenost s velkou vlajkou na monstrózní zahrádce docela budí pozornost.

Nádherná vyhlídka, která se nám otevírá, nás nutí zastavit a udělat pár fotek. Už po několikáté za těch pár dní se přesvědčuji o tom, že rumunská příroda je prostě nádherná. Proháníme se autem naprosto legálně v národním parku a přitom tady není nikde tuna bordelu na zemi ani zničená příroda. Tak trochu jiný svět.

Cesta je stále stejná, pomalinku klesáme na dno údolí a když tam konečně dorazíme, vidíme jeden z Peugeotů z polední zastávky, jak se beznadějně plácá v bahně. Shitbox nabízí okamžitě pomoc a za pár chvilek není co řešit. Z hecu si všichni brodíme louži (načež Shitbox na okamžik upadá do stavu klinické smrti, jak je vidět na videu níže :D). Tůlejt s Shitboxem následně ještě zkouší přebrodit řeku. Bedna zůstává na suchu, protože vzhledem k množství děr v zadních podbězích a hloubce vody, bychom měli v kufru nejspíš soukromé koupaliště. Shitbox jako jediný úspěšně zvládá na druhý pokus přejet na protější břeh, ovšem oslavy jsou poněkud předčasné. Jak později zjišťujeme, tak nejspíše tato kratochvíle ho stála přední tlumič, který se v podstatě rozpadl.

https://www.youtube.com/watch?v=jtDZTnE0jws

https://www.youtube.com/watch?v=VTDNsvEatK4

https://www.youtube.com/watch?v=o6Syr14zrq4

Přejíždíme po cestě na druhou stranu údolí a pokračujeme dál k našemu vytouženému cíli po “silnici”, která se z rozbité kamenité mění na ještě rozbitější bahnitou. Začíná to být opravdu ubíjející. Samá zatáčka, louže, bahno a pořád krokem. Vlastně jedinou zábavou jsou tak krátká suchá místa s velkou vrstvou jemného prachu, který se po průjezdu efektně zvedá do vzduchu. Zábava je to teda primárně pro posádku Shitboxu jedoucí před námi a dávající si sakra záležet, aby byla výsledná prachová clona pro kabriolet za nimi co nejhustší. No co už, naše kreativní kreslící palubní deska je zpět v plné parádě.

Silentbloky pod motorem to definitivně vzdaly a tak každé přidání plynu znamená, že celá karoserie se chová jako jeden velký vibrující subwoofer. Po pár kilometrech zastavujeme u přehrady, před jejíž hrází je několik cedulí o zákazu focení, které si samozřejmě okamžitě fotíme. Chvilku nechápu, proč posádky Shitboxu a Tůlejta propukají v smích. Dochází mi to až v okamžiku, kdy vidím blinkr na Bedně houpající se pouze na drátech venku z karoserie. Další nepotřebný díl, co se rozhodl, že nebude dále snášet týrání auta a emigruje. Má ovšem smůlu, naše železná zásoba ducktape je proti, a tak se milý blinkr vrací na původní pozici, lemován luxusním černým rámem. Bedna tak od tohoto okamžiku vypadá trochu jako boxer po kvalitním levém háku na oko. :)

Pod hrází se znovu mění povrch cesty a opět to není k lepšímu, byť to tak ze začátku může vypadat. Představte si panelovou D1, na které ovšem potřebujete vytvořit cestu z Prahy do Brna, při použití pouze dvou třetin panelů, než které jsou reálně potřeba… Prostě mezi každým z panelů uděláte cca 10 až 20 cm mezeru dle aktuální nálady. Pak celý tento recept necháte pár desítek let na místě bez jakékoliv údržby a luxusní vytloukač podvozků je na světě. Stále musíme krokem a chvilkami ještě pomaleji.

Blíží se večer a k dalšímu checkpointu, který jsme dnes měli v plánu, nám stále ještě chybí skoro 43 km. Rozbíjíme tedy tábor na dně bývalého lomu a plánujeme, jak vymyslíme zítřek. Stále jsme hluboko za plánem a další kilometry panelového pekla před námi nevypadají, že by se na tom mělo něco podstatného změnit. Všechno už jde tak nějak automaticky – rozdělat stan, zakrýt Bednu plachtou, dolít trochu oleje do serva, aby se nám nekousla pumpa, která jede již pár set kilometrů na sucho, a pak si udělat u ohně večeři. Dnes sedět dlouho nebudeme (vzhledem k tomu, že Luke definitivně rozsedl svoji campingovou židli, tak ani nemá na čem :D), zítra musíme vyrazit hodně brzy a pokusit se dohnat ztrátu.