Nové „malé Volvo“, prodávané ve dvou verzích – sedan S40 a kombi V50 – bylo velmi očekávaným a nadějným vozem. Podvozek z nového Focusu v kombinaci s promyšlenou praktičností, technologickou vyspělostí, severským designem a bezpečností typickými pro Volvo sliboval již podle předběžných informací výjimečný zážitek. A jak slib naplnil?

K dispozici jsme měli verzi kombi s atmosférickým benzínovým pětiválcem o objemu 2,4 litru v jeho výkonnější verzi „i“ se 170 k. Sekundovala mu pětistupňová automatika Geartronic.

K estetice vnějšího designu necítím potřebu cokoli dodávat, podívejte se na fotky a buď se vám V50 bude nebo nebude líbit. Vaše věc, já jsem z ní nadšený. Nebyl bych to ale já, kdybych si odpustil jedno maličké rýpnutí – boční rohy světlometů mi nebezpečně připomínají konkurenční BMW řady 3 🙂 Naopak moc se mi líbí jeden prvek, který vychází z minulosti a podporuje dojem bezpečnosti. Volva řady 200 měly pod okny „parapet“ (který nyní okopírovala i Škodovka na Octavii II) venku, sedmičky (a devítky) potom vevitř. V50 obojí kombinuje a výsledkem jsou mimořádně robustní dveře.

Pojďme ale do interiéru. Cestou si všimněme ve spodní části B sloupku jistého edémku z plechu – to je ten slavný SIPS, tedy Side Impact Protection System (známý už od devítek), chránící boky cestujících při odpovídajícím nárazu (totéž najdete zkopírované opět na Octavii II, pochopitelně cudně bez nápisu). Ale honem do toho interiéru. Můžete být zvyklí na jakýkoli automobil, ale interiér nového Volva vás překvapí. Je vysoustružený s chladnou precizností, veškeré linky a hrany, tlačítka a ovladače, vše je na svém místě a vyvedeno ve špičkově vyhlížejících materiálech. Samostatnou kapitolou jsou výplně dveří, které dále podporují dojem robustnosti, který pozorujete z (tradičně) jedněch z nejlepších sedaček, které automobilový svět nabízí (platí beze zbytku minimálně už pro modelové řady 7×0 a 9×0 z 80. a 90. let). Sedadlo řidiče bylo elektricky stavitelné s pamětí, která si zaznamenávala i polohu zrcátek. A propos. Je-li řeč o odrazných elementech, nemohu nezmínit jeden sympatický americký prvek v středním zrcátku – digitální kompas.

Nikoli samoúčelným image-prvkem je středová konzola. Díky mohutné mediální masáži bude její hlavní vlastnost známa i člověku, který jinak o celém autě neví ani zblo. Je totiž tenká. Přesněji její část mezi palubní deskou – která hostí šestimístný měnič CD – a středovým tunelem, kde končí pod řadicí pákou, je tvořena jen několik cm tlustou deskou, na které jsou umístěny všechny potřebné ovladače včetně integrovaného telefonu ála ericsson. Za ní je pak místo na odložení třeba peněženky. Řešení je to nesmírně elegantní, lehké a mezi námi – oblouk ve spodní části je velice příjemné pohladit. Testované vozidlo mělo doplňky vyvedené v eloxovaném hliníku (což je z praktického hlediska nejlepší volba), ovšem středová konzole povrchově upravená černým klavírním lakem s hlubokým leskem může také být mimořádně vybraným doplňkem.

Výtečný je také zelenožlutě podsvícený displej „rádia“. Začneme tím, že si zjišťuje světlo okolního světa, reguluje si podsvícení a v případě potřeby umí dokonce přepnout do inverzního zobrazení, kdy zeleně svítí nápisy a pozadí je černé. Zde lze provádět nastavení jak výtečné audiosoupravy a dělené klimatizace, tak základních předvoleb vozu. Například zvolit, zda má auto při zamčení/odemčení blikat, zda se má nebo nemá po rozjetí zamknout atd. atp. Pro člověka, který si rád věci přizpůsobuje podle vlastních preferencí další důvod si auto zamilovat.

Podobné pohodlí, jaké nabídne V50 cestujícím vpředu, čeká také na ty vzadu, a to i na děti, obě zadní sedačky mohou být vybaveny integrovanou dětskou sedačkou. Všechna sedadla jsou navíc vybavena kontrolou nezapnutí bezpečnostního pásu a řidič je na takovou skutečnost okamžitě upozorněn akusticky i zprávou palubního počítače. Upozornění je natolik agresivní, že jízda bez bezpečnostních pásů není reálně možná – Volvo se nezapře. Sice můžete sehnat samotnou sponu pásu a zastrčit ji do zámku, jenže potom už se pohybujete v oblasti dobrovolného sebezmrzačení a dobře vám tak. Jezdit bez pásů v bezpečných autech je hodně velká hloupost, ať si to každý omlouvá jak chce. Když pominu, že vám airbag v takovém případě víc uškodí, než pomůže, zůstává zde fakt, že veškeré bezpečnostní prvky chrání pasažéry na místech k jejich pobytu určených. Jestliže se vlivem nárazu posunete jinam, máte smůlu. Bezpečná auta jsou navržena tak, aby se zdeformovalo vše, kromě kabiny pro cestující. Je tedy poměrně vhodné v kabině zůstat a nic na tom nemění ani několik promile případů, kdy opuštění vozu oknem zachrání člověku život.

Každého zájemce o kombi nutně zajímá kufr. Mohu posloužit informací, že je prakicky tvarovaný, má přepážku na tašky, uchycovací oka, integrována je bezpečnostní roleta a po sklopení dělených sedaček je výsledkem rovná plocha. Stejně tak mohu přetlumočit objem – 417 l se sedadly nahoře, 717 l se sedadly dole. Neumím ale zhodnotit, jestli je to hodně nebo málo. Mě se kufr zdál malý, ale moje Volvo 740 je v tomto směru tak trochu extrémista, takže se mi malé zdá skoro vše od Octavie Combi po MB třídy E kombi (příliš kulaté, kufr příliš úzký). Praktická je schránka v pouzdře rolety. Nicméně pro běžného člověka bude kufr stačit, většina nepotřebuje v kufru na dovolené spát a převážet tu a tam dvoumetrovou postel nebo stěhovat tunu krámů.

Na auto jsem se těšil ještě z jednoho důvodu. Miluji jízdní vlastnosti Fordu Focus a jsem extrémně zvědavý na novou generaci. Proč mluvím o Fordu? Protože V50 jezdí na „stejném“ podvozku, jako druhá generace Focusu, a tak mě eminentně zajímalo, jestli Ford bude pokračovat ve svém mistrovství (kdo teď chce argumentovat novou platformou VW pro Golf a spol., nechť se smíří s tím, že už Focus I. je o ždibec lepší). Nicméně to, co mi předvedlo nové Volvo, mě strhlo. Troufám si říct, že jsem nikdy neřídil auto této kategorie s ničím alespoň vzdáleně podobným. Trochu mě připravil už Focus C-Max, ale ten má příliš vysoko těžiště a je to dodávka a já tyhlety malé nemám rád. Je to na delší debatu, ale pro tuto chvíli je klíčovým argumentem fakt, že nenabízejí oproti odpovídajícímu kombi nic navíc kromě vyššího čelního odporu vzduchu. Poctivě jsem to porovnával a nenapadá mě ani jeden racionální argument pro tento typ vozu.

To jsem ale odbočil. V50 je prostě první osobák, který využívá nového podvozku a já chtěl zjistit, co v něm je. Vzal jsem ho svých referenčních zatáček (nikoli sepentin, automat mě odradil, ale do jednotlivých zatáček a jejich skupin, kam jezdím s každým autem a mám tak srovnání) a styl, sebejistota a bravura, kterou Volvo předvedlo mě nadchly. Utlumení podvozku je absolutně špičkové, vedení v zatáčce maximálně neutrální, příčné nerovnosti, hrboly a díry jakoby ani neexistovaly, zkrátka slovo „nejistota“ není ve výbavě tohoto vozu obsaženo ani v náznaku, což platí i pro excelentní brzdy. Nevýhodou pro tento druh testů je, že nelze zcela vypnout (mimochodem výtečně a s úctou k řidiči jednající) DSTC (obdoba ESP), pouze jej omezit.

Ač jsem se opravdu snažil a dával podvozku čočku, na kterou by průměrný řidič neměl nervy, z jisté stopy se mi ho podařilo bez použití podpásovek, jako je ruční brzda, dostat jen jedinkrát, a to když jsem najel „nešikovně“ pod malým úhlem na velmi mokré tramvajové koleje. Následoval mohutný přetáčivý smyk, ovšem nikoli panika, stačilo jen podržet plyn, dát kontra a auto se noblesně srovnalo do svého směru a za dvě vteřiny nebylo po nějaké krizi ani památky. Škoda, že vůz neměl manuální převodovku. Vlastně ne. Volvo V50 je dokonalé právě s automatem, protože je to jedno z aut, které pro případ potřeby umějí jet pořádnou kládu, ale častěji povezou svého majitele a vládce klidně a pohodově.

V jedné věci je totiž Volvo výjimečné. Jejich proklamace o bezpečnosti se projevují v praxi už tak, že V50 nejen nesvádí přes výkonný motor a fantastický podvozek k agresivní jízdě, ale naopak – hormony uklidňuje. Můžete se ve vnějším světě pohybovat jakkoli naštaní a bez nálady, jakmile zavřete dveře, nastartujete a rozjedete se, obklopí vás ticho výtečně odhlučněného vozu, které se nijak nemění až do maximální rychlosti a na tváři se vám rozleje úsměv. Jízda tímhle autem je prostě pohoda a díky automatu se i pražské zácpy mění v zónu vhodnou k relaxaci, čehož jsem si plně užíval, ačkoliv jinak se vždy snažím dopravní zádrhele objíždět. Možná bych měl ještě podotknout, že skvělá je také muzika. Ač tomu nerozumím, poznám kvalitu. Nedosahuje sice výšin S60 R (prozatím nejlepší muzika, kterou jsem kdy v životě v autě slyšel (Dolby Surround Pro Logic nebo tak nějak to jmenujou)), ale i tak potěší.

Malá Volva to u „pravověrných volvistů“, kterým na nich vždy chybí nějakých 30 a více cm ke spokojenosti, neměla nikdy lehké. Dalším argumentem proti předchozím modelům – řady 4 (a koneckonců i 40) – byl také fakt, že byly „trochu moc Renaulty“. Nicméně „malá Volva“ (mimochodem větší, než „velká Škoda“ Octavia II) se generaci od generace zlepšují mílovými kroky a ač soukromě řídím model 740 (krabice, na tom další krabice, to celé na délku 4,8 metru), V50 jsem si skutečně zamiloval. Je v ní všechno, co od Volva čekám a proč ho mám rád (což nemohu a nechci zastírat). Sice potřebuji větší auto, ale kdyby mi někdo nabídl, že mohu jezdit tímhle, neváhal bych ani vteřinu, vždyť 740 lze mít vždy jako druhé auto – dělníka. Volvo V50 je jedním z těch aut, do kterých můžete nasednout v jakkoli pochmurné náladě, ale po pár kilometrech jízdy se začnete usmívat a nemůžete si vzpomenout, proč jste se durdili…

Čtu si po sobě ten chvalozpěv a říkám si, že to nevyzní důvěryhodně, že musím najít nějaké chyby. Jenže je to těžké. Kromě rozlomeného držáku SIM karty a rozpadlých „zámků“ schránky v roletě přes kufr mě nenapadá nic, co bych tomu autu vytknul. Prostě mi absolutně sedlo a jestli Volvo vyrobí V90 – tedy kombi správné velikosti vycházející z konceptu VCC – připraví mě o klidný spánek do doby, než ho budu mít. Vlastně jedna „chyba“ mě napadá, zatím se z technických důvodů nevyrábí varianta, kterou bych zvolil nejraději: Volvo V50 2.0D (dobře známý 2.0 TDCi od Forda, výborný diesel) AWD.

P.S. Abych zabránil flamewaru, který by mohla vyvolat moje srovnávání s Octávií II. Je to solidní auto, které při ani zdaleka ne poloviční kvalitě stojí poloviční peníze, což z ní dělá hodně zajímavou koupi. Nicméně Škoda byla proklamována jakožto konkurent Volva a já ze své pozice člověka, který o Volvech něco málo ví, musím upozornit na věci, které Škoda od Volva kopíruje (přidám ještě přední blatníky se světly a tvar kapoty). Neberte to prosím jako kritiku, jsem rád, že má Škoda tak dobrý vzor a přebírá od něj to nejlepší (jakkoli to zuřivě popírá). Jen je správné, aby to člověk zajímající se o auta i ctitel domácí značky měl na paměti.

Tento článek najdete také na www.tuning.cz.

Tomáš Němec